Člověk

Úvod

Cesare pomalu natáhl do plic chladivý večerní vzduch. Cesare nebyl noční tvor, celý život své bdělé hodiny prožil v denním světle, chodil brzy spát. Nebyl zvyklý na chlad večera. Okolnosti si ale žádaly, aby pro jednou opět ponocoval. Mladý muž se vydal ostrým krokem do ulic osvětlených plynovými lampami. Času měl ještě dost, setkání se mělo konat až za dvě hodiny, Cesare ale chtěl rozpohybovat tělo, aby neusnul.

Dante seděl v noční kavárně a s úsměvem si pročítal svá stará díla, když dovnitř vkročila překrásná drobná žena v bohatých tmavých šatech. Žena se rozhlédla po místnosti a přistoupila k Dantovi.

„Hezký večer, příteli,“ pozdravila s šibalským pohledem a počkala, než jí muž pomůže odložit kabát a usadí ji, „nějaký čas jsme se neviděli.“

„Dobrý večer. Je vždy potěšení se s vámi setkat. Jako vždy, i dnes vypadáte úchvatně,“ odpověděl Dante s jistou dávkou nervozity. Mužovy oči jiskřily napětím, Dante se i po těch dlouhých letech před touto ženou cítil jak mladičký chlapec.

„Muselo vám dát práci mě najít,“ pověděla žena poté, co si objednala irskou kávu, „nedělal jste to přeci jen pro to, abyste mi lichotil. A když uvážím naše poslední setkání...“

Dante se omluvně usmál. Oba dva věděli, že Dante by byl přesně něčeho takového schopen, ať už se v minulosti tohoto páru stalo cokoliv.

„Nebylo by to úsilí zbytečné. Ale musím se přiznat, že to není jediný důvod, proč jsem vás kontaktoval,“ odpověděl již vážněji Dante a podal ženě ze svého kufru papírovou složku, „víte, oč se jedná?“

Žena začala listovat složkou, aby mohla spatřit roztodivné materiály všeho druhu. Několik stran bylo poseto hebrejskými znaky, další listy obsahovaly plány podivného kulovitého zařízení, jež využívalo elektřinu a nechyběly ani stavební plány několika velkolepých děl architektury. V závěru celé složky byla analýza válečné připravenosti několika evropských států a k tomu i zápisy rozkazů v německém jazyce. Žena se musela velmi soustředit, aby se neusmála.

Procházela dál složkou a v hlavě se jí stále více spojovalo, co vše by s takovými informacemi mohla dokázat. Už žádné slepé poslouchání rozkazů, žádné podřadné úkoly, žádné ponižování.

„To jsou... znepokojivé informace,“ řekla po chvíli a snažila se přitom potlačit, jak se jí hlas chvěl z nadšení.

„Proč mi to ukazujete?“ žena vzhlédla od složky. Její nadšení nahradila nedůvěra, žena upírala své velké tmavé oči na Danta ve snaze odhalit, co před ní tají.

Dante si její proměny všiml a pokusil se uvolnit náladu nesmělým úsměvem: „Je to... trochu složitější.“

Oba počkali, než jim servírka položila na stůl kávu a vídeňský dort. Když servírka odešla, Dante začal tichým hlasem vysvětlovat.

„Jak jistě víte, již dlouhý čas cestuji světem a snažím se sjednotit své bratry. Doposud se mi pouze dařilo, že spolu alespoň komunikovali, přesto jsou stále příliš nedůvěřiví i mezi sebou. Několikráte jsem se setkal již i s ochránci Života a s Růžovými křižáky. Zkoušel jsem je přesvědčit, že jen spolupráce nám umožní odvrátit katastrofu, jež ohrožuje celé lidstvo. Zatím marně,“ dopovídal Dante a nabral si kousek sladkého dortu.

„Rozumím,“ odpověděla vážně žena, „takže po mě chcete, abych se za vaši věc přimluvila u mých nadřízených. Proč ale ta složka?“

„To ne, nemusíte se přimlouvat. Stačí, když jim tu složku předáte. I vy sama jistě vidíte, co by se mohlo stát, pokud by nikdo nezakročil. Zároveň bych vám a vaší společnosti předal něco z naší zásoby, na znamení dobré vůle,“ vysvětloval Dante a přitom pomalu odjídal svůj dezert.

Žena byla uvnitř nadšena. Dostala se k takovému pokladu a nemusela udělat vůbec nic. Skryla složku do své tašky, Dante jen přikývl, že to je v pořádku.

„Víte, i když jsme se posledně rozešli ve zlém, jsem ohromena. Jste vskutku výjimečný člověk. Jsem ráda, že jsem vás poznala,“ povídala žena s předstíraným obdivem. Věděla, že musí trochu podpořit mužskou ješitnost, aby Dante měl stále pocit, že vše se děje podle jeho záměru.

Do kavárny vstoupil Cesare a spatřil, co se děje. Na cestě jej zdrželi pouliční žebráci, jež se jej pokusili okrást. Cesare se snažil vše vyřešit mírumilovně, stálo jej to ale klíčových deset minut, které potřeboval. Přiběhl ke stolu a volal k Dantemu: „Nedávejte jí tu složku!“

Všichni v kavárně se ohlédli, aby mohli vidět, který nevychovanec tu před půlnocí ruší klidnou zábavu vídeňské intelektuální smetánky. Cesare si vyčítavých pohledů nevšímal a poklekl k Dantemu, žena jej ale jemným hlasem přerušila: „Cesare, tohle není vaše věc. Odejděte.“

Cesare si nevšímal, co žena říká a šeptal k Dantemu: „Nemohu teď vše vysvětlit, prosím, jen mi věřte. Tohle není Beatrice, nikdy nebyla. Hlavně jí nedávejte tu složku.“

„To už stačí, Cesare,“ pověděla důrazně žena a mířila na mladíka drobnou pistolí. Cesare si ani nevšiml, že by se žena ozbrojila. Podíval se na vítězný úsměv ženy i na Danteho zmatení.

„Vy už jste jí tu složku dal?“ zeptal se Danteho poděšeně.

„Jistě, že mi jí dal. A také mě nechá s ní odejít, že Dante? Nejste připraven, vidím to na vás. Teď už nic nezmůžete,“ odpověděla falešná Beatrice a zvedla se od stolu.

„To nemůžete!“ vykřikl zoufale Cesare a přiskočil k východu z kavárny. Všichni přítomní hosté vyděšeně sledovali nebezpečný výjev. Intelektuálové nevěděli, zda mají bránit ozbrojenou ženu a nebo mladíka v nevýhodě. Hlavně ale sami nechtěli ohrozit své zdraví a tak raději seděli.

Žena mířila pistolí na Cesara a chladně odpověděla: „Ustup mi z cesty. Nevadí mi tě zastřelit.“

Bezradný mladík skočil po pistoli ve snaze ženu odzbrojit. Ozval se hlasitý výstřel. Žena rychle opustila kavárnu, Cesare ležel na zemi a pomalu kolem něj rostla kaluž teplé krve. Šokovaní hosté nebyli schopni pohybu, jen servírka pohotově zvolala: „Dojděte někdo pro lékaře!“

„Já jsem lékař,“ odpověděl rozhodně Dante. Sklonil se k mladíkovi a na ránu přitlačil složený kapesník. Pěstí pak zatlačil přímo na břicho. Ač to vypadalo velmi bolestivě, Cesarovi to pomohlo snadno zůstat při vědomí.

„To nebyla Beatrice... ta složka,“ snažil se mladík bojovat se svým šokem.

„Já vím,“ odpověděl zasmušile Dante a dál ošetřoval zraněného, „to byla Adriana. Poznal jsem to už dávno.“

Dante zkoumal vážnost zranění. Kulka nezasáhla žádný orgán, zůstala ale v těle. Cesare byl stabilizovaný, potřeboval ale operaci.

„Když jste to věděl... tak proč?“ snažil se mladík pochopit, co Dante provedl.

„I oni by měli vědět, co se chystá. Je tu větší zlo, než to, co jsi chtěl zastavit,“ odpověděl vážně Dante, „takhle mají alespoň možnost si všimnout, že je něco špatně.“

„Rozumím...,“ ucedil Cesare, „co když se jim to ale nepodaří obnovit?“

„Nu... pak se budeme modlit, aby její manžel nebyl takový blázen, aby rozpoutal druhou světovou válku,“ zavtipkoval Dante.

Toto je první kniha pravidel pro dobrodružnou hru ve světě okultních sil a tajných spolků. Kniha popisuje tvorbu postavy běžného člověka a pravidla pro většinu lidských činností, jež jsou zajímavé pro příběh. Dobrodružná hra, či hra na hrdiny, se hraje ve skupině více lidí. Jeden hráč zaujme dlouhodobě úlohu vypravěče. Vypravěč vymýšlí příběh a jedná za všechny postavy, které nejsou ovládány hráči. Každý hráč si vytvoří svou postavu, pomocí které může zažívat svět a příběh, který vypravěč připravil. Hráč popisuje jednání své postavy, vypravěč hráči popisuje svět a dopady akce hráčovy postavy. Hráčova postava může interagovat s postavami jiných hráčů, s cizími postavami vedenými vypravěčem i s prostředím světa (opět vedeným vypravěčem). Vypravěč vede hru, hráči jsou herci svých postav. Pro některé případy používá hráč i vypravěč předem daná pravidla, jindy je třeba improvizace. Pravidla často používají hodu kostkami pro zohlednění náhodných vlivů. Někdy může hráč ovládat více než jednu postavu. Nejčastěji přibírá vedlejší či zcela okrajovou postavu, která se hodí do dané situace, ve chvílích, kdy jeho hlavní postava není přítomna.

  • Vypravěč: vede hru, připravuje příběh, ovládá prostředí a nehráčské postavy
  • Hráč: hráč, jež není vypravěč, ovládá jednu svou postavu ve vypravěčově světě; někdy může hráč dočasně ovládat více než jednu postavu
  • Postava: osoba vytvořená hráčem a nebo vypravěčem, imaginární bytost, skrze kterou hráči prozkoumávají imaginární svět příběhu
  • Vypravěč popisuje prostředí světa a děje, které postavy mohou vidět; hráči popisují akce svých postav, vypravěč popisuje reakce prostředí či jiných postav

Postavy hráčů vstoupí do nového prostředí – do kavárny. Vypravěč začne s popisem a poví všem hráčům, co v kavárně mohou spatřit a kdo se tam nachází.

Hráč Cesara se rozhodne vyzpovídat servírku. Vypravěč v tu chvíli hraje za postavu servírky a vede rozhovor s postavou Cesara.

Dante se mezi tím zkouší porozhlédnout po kavárně. Vypravěč jej vyzve k hodu, zda si nevšimne něčeho podezřelého.

Po skončení těchto akcí mají hráči možnost popsat dál, co dělají jejich postavy, vypravěč dále popisuje, co se děje v prostředí.

Jedná se o základní popis her na hrdiny – chci to co nejjednodušeji, nechci se moc rozepisovat, všichni tohle stejně známe, je to jen pro formu. Kdyby to někdo chtěl zpracovat do větší míry, jsem rozhodně pro. Ještě jedna věc pro celá pravidla. Nevím, zda mám kapitalizovat některé herní termíny, či je nějak odlišovat třeba kurzívou a nebo tučným písmem pro přehlednost. Napadlo mě také rozdělit termíny na pravidlové (třeba konstituce, jizva atp.) a příběhové (kniha, citová žádost, scéna) a rozlišovat je jiným zvýrazněním. Přijímám nápady a návrhy.

Rozhodování

„Musíme ho zabít. Když to neuděláme, prozradí nás a pak se odsud už nikdy nedostaneme,“ řekla pevně Adriana.

„Ne! Nemůžeme ho přeci jen tak zabít. O co bychom byli lepší, než oni, kdybychom vraždili tak, jak se nám to hodí,“ namítala rozrušeně Beatrice.

„Rozumím ti,“ chlácholil dívku Cesare, „ale Adriana má pravdu. Krom toho jeho duše pak půjde tam, kam si zaslouží. Staneme se jen nástrojem spravedlnosti.“

„Hezky si to vykládáš,“ pokáral Cesara Dante, „ale tak to není. Nemůžeš si omluvit vraždu výkonem spravedlnosti. Souhlasím s Beatricí, neměli bychom jej zabíjet.“

„Tak co navrhuješ?“ zeptala se Adriana, „Když jej svážeme, tak jej buď osvobodí a nebo tu zemře hlady. Zabít jej rovnou mi přijde milosrdnější.“

„Možná bych měl nápad,“ vložil se do rozpravy Cesare a vytáhl z kabátu zlatou minci, „když se nedokážeme dohodnout, co takhle nechat rozhodnutí na vyšší moci…“

Pravidla, jež budou dále popsána, se snaží řešit všechny sporné a nejasné situace ve hře. Ne vše lze však pravidly ošetřit, obzvláště pak věci svázané se scénickým systémem a nebo záležitostmi osobnosti postavy. Pravidla sama také nejsou dokonalá, některé situace nepředvídají a nebo mohou být špatně nastavena. Konečně také hráči samotní, včetně vypravěče, mohou učinit chybu – jednají, jako by znali něco, co nemají a nebo zapomenou na jistý podstatný fakt. V takový okamžik může kdokoliv vznést námitku.

Pokud vyvstane námitka proti hraní jiného hráče a ten jí uzná, je vše hned vyřešeno. Pokud však hráč s námitkou nesouhlasí, nebo pokud se týká pravidel či děje, je třeba rozpor konstruktivně vyřešit. Aby se hra zdlouhavě nezastavovala, vyřeší se námitka na místě hlasováním hráčů. Po hře se může provést rozbor situace a dojít k dlouhodobé domluvě, která může i změnit pravidla. Při hlasování má vypravěč právo veta – může tak učinit, aby se neprodlužoval prostoj ve hraní, kvůli dějovým skutečnostem, které zná jen on, ale i kvůli tomu, že vysvětlit patřičné pravidlo by v dané situaci bylo příliš zdlouhavé. Vypravěč by měl ale po hře své rozhodnutí patřičně zdůvodnit (v dějových rozhodnutích by hráči měli vypravěči věřit, aby nemusel prozrazovat zápletku či budoucí náležitosti děje).

  • Každý může vznést námitku na hru druhého (i vypravěče) či na pravidla a řešení situace
  • Pokud s námitkou protějšek souhlasí, je vše hned vyřešeno
  • Pokud s námitkou nesouhlasí, řeší se vše hlasováním
  • Vypravěč má právo veta – může rozhodnout o námitce dle svého uvážení (pro pravidlové či dějové důvody)

Cesare má námitku na vypravěče – vypravěč používá v ději v době před druhou světovou válkou antibiotika. Cesare tvrdí, že antibiotika byla běžně používána až po druhé světové válce. Vypravěč si není jistý, nechá proto na místě hlasovat. Po hře se provede patřičný výzkum a je zanesen do hry.

Adriana má námitku na Cesara – Cesare jedná, jako by věděl, že Adriana otrávila jeho pití a snaží se vyhnout tomu, že by se napil. Cesare námitku přijme a jeho postava se jedu napije.

Nutnost rozhodování pro rychlé spory ve hře. Vše důležité, co trvá delší čas na prozkoumání, se řeší po hře.

Dějové ústředí

Cesare vkročil do kavárny a hned ucítil tak dobře známou těžkou vůni kávy. Rozhlédl se po potemnělých prostorech a hned spatřil staré známé tváře. Zpoza pultu jej již vesele vítala místní servírka, šachisté odhlédli od své hry a zvali mladíka k sobě. Vzadu v koutě seděli jako obvykle Adriana a Dante a společně se probírali starou faksimilí. Pan profesor pomalu usínal nad svou knihou. Cesare se usadil poblíž okna a na tázavý pohled servírky s úsměvem přikývl. Servírka už dobře věděla, co mu má přinést. Místnost vyplňovala gramofonová hudba. Cesare přešel zrakem celý interiér, pohled jej uklidnil, naplnil jej pocit zvláštní nostalgie. Tady byl doma.

Před samotným hraním, i před samotnou tvorbou postavy se musí skupina hráčů dohodnout na několika věcech. Je třeba se dohodnout na času a místě, kde se bude děj odehrávat. Pokud má vypravěč již připravený děj do specifické doby, je na hráčích, zda na něj přistoupí. Příprava příběhu ale nějaký čas trvá, má-li vypravěč něco připraveného do specifické doby a specifického místa, je dobré, když mu hráči vyjdou vstříc. Vše záleží na domluvě. Pravidla této hry jsou uzpůsobena na hru v jakémkoliv období od pravěku do současnosti, s trochou další práce zvládnou i hru v budoucnosti či v mýtickém prostředí.

Krom doby a místa je důležité dohodnout tzv. dějové ústředí. Jedná se o součást děje, která bude jednotlivé postavy vázat k sobě, bude zajišťovat a podněcovat interakci mezi nimi. Může se jednat o konkrétní místo či lokaci, častěji však bude důležitější nějaké společenské uskupení či organizace. Postavy mohou být přímo členy takového uskupení a nebo budou mít vážné důvody, proč s takovým uskupením často jednat. Je důležité, aby se hráči na dějovém ústředí shodli a aby již tvořili postavy tak, aby postavy byly s dějovým ústředím provázány. Usnadňuje to také potom vytváření vztahů a kontaktů mezi hráčskými postavami.

Poslední částí příprav před hrou je vybrání jména skupiny a jména knihy. Jméno skupiny by mělo nějak jednotit všechny hráče (ne jejich postavy), a mělo by sloužit pro budoucí reference v denících a kronikách děje. Jméno knihy pak určuje první dějový celek, který skupina odehrává. Kniha obsahuje ucelený děj – začátek, rozvoj příběhu i jeho ukončení. Příběhy postav nemusí končit s příběhem knihy, kniha by ale měla být ucelena. Knihy se mohou potom řetězit do kroniky, pokud mají hráči chuť pokračovat se stejnými postavami.

  • Výběr dějového ústředí: výběr doby a místa příběhu, výběr centrální lokace či uskupení, se kterým budou postavy propojeny a kde budou moct často interagovat
  • Výběr názvu skupiny – skupina hráčů (ne postav); výběr názvu knihy příběhu

Adriana, Beatrice, Cesare, Dante a vypravěč se společně dohadují na tom, že začnou hrát. Shodnou se na době mezi světovými válkami, konkrétně na roce 1929. Prostředí hry bude zasazeno do Vídně, ač vypravěč předem říká, že prostředí se pro jednotlivé hry může měnit dle potřeby. Hráči se shodnou na dějovém ústředí – bude to intelektuální elita dané doby. To jim umožní se i přesouvat mezi státy dle potřeby, intelektuálové byli v té době všude. Jméno skupiny všichni zvolí jako „Zatracenci“, jméno knihy „cesta skrze peklo“. (hráči zatím neuvažují o jménu kroniky, ale mají již teď jasno, jak by se měla jmenovat)

Dějové ústředí jsem zavedl hlavně pro usnadnění tvorby společné skupiny – aby hráči věděli, jak se napojit na ostatní hráče a také pro usnadnění interakce mezi nimi. Snadné vysvětlení, když někdo potřebuje někoho potkat, místo, kde se může odehrávat většina citových a mentálních sporů a jejich řešení.